Přechod do věku moudrosti

NOVOROČNÍ TANEC A OSHO ZEN TAROT – Taneční nalazení na rok 2020, Praha 12.2.2020
11. 2. 2020
Tanec Vážky – protančete se energií silových zvířat 9.6.2020 Maitrea Praha
2. 3. 2020
Ženy připravující se na rodičovství si mohou vybrat z obrovského množství seminářů, kurzů, či ženských kruhů a čerstvé maminky pak mohou sdílet zkušenosti v bezpočtu mateřských center. Ale ženy, které čeká menopauza, jako by na sebe zapomněly. Čím to je?

O přechodu se obecně moc nemluví. A když ano, obvykle se říká něco v tom smyslu, že je to období, kdy mají ženy návaly, jsou hysterické a není s nimi k vydržení. Dnešní společnost se hodně soustředí na to, co žena přechodem ztrácí – mládí, produktivitu, fyzickou plodnost… A velmi málo si uvědomujeme, že je na co se těšit. Mnoho žen přechod chápe dokonce jako konec smysluplného života, očekávají od něj, že je připraví o atraktivitu a že už pak prostě budou jenom staré.
Přechod sice skutečně znamená konec, ale končí jen jedna životní fáze. A ta, která přichází po ní, má své výhody. Žena s ní získává příležitost prohloubit své vědomí a více se spojit se svou vnitřní moudrostí, se svou podstatou. Sice přicházíme o fyzickou plodnost, ale zato můžeme více rozvíjet svou plodnost duchovní a tvůrčí. Menstruující žena je cyklická, prochází fázemi menstruačního cyklu, které mají svá pro a proti, v každé fázi je jiná, každou fázi může jinak využít. Žena v postmenopauzálním stavu je stálá, přešla do konstantní úrovně intuitivní moudrosti – a to, nakolik je schopná se té moudrosti otevřít, záleží na ní.

Proč je dobré se na přechod předem připravovat? Ty teď přicházíš s novým projektem nazvaným Tanec metamorfózy. Cyklus setkání je určen právě ženám, které čeká přechod, nebo jím právě procházejí. Co konkrétně může žena na těchto setkáních získat?

Přechod je obrovská příležitost, ale žena, která se bude soustředit na oplakávání svého ztraceného mládí, ji může minout. Ten pláč sice není zbytečný, přece jen se potřebujeme rozloučit se svým původním mladým já. Ale je škoda, pokud pro slzy neuvidíme příležitosti, které nám nadcházející životní fáze nabízí. A právě ty chci ženám ukázat – naznačit jim, co mohou získat a kam mohou dojít.

Kdy vlastně přichází přechod? A co od něj můžeme čekat?

Nastupuje mezi pětačtyřicátým a pětapadesátým rokem, plus mínus okolo padesáti. A je to proces. U každé ženy může trvat jinak dlouho – u některé pár měsíců, u jiné několik let. A různý bývá i průběh. Některé ženy o tom, že procházejí přechodem, vlastně ani nevědí, prostě už nedostanou menstruaci. Jiné se setkají s typickými příznaky, jako jsou návaly horka. A pro některé ženy může být období přechodu plné velkých emočních výkyvů a trápení.

Jak to bylo u tebe?

Právě má vlastní zkušenost mě přivedla k rozhodnutí s tímto tématem pracovat. Věřím, že velmi důležitá je fáze před přechodem – tedy to, jestli žena do tohoto období vchází vědomě, anebo ne.
Blízkost přechodu jsem si začala uvědomovat asi ve svých pětačtyřiceti letech. Začala jsem si všímat, že moje kůže už není tak pevná, jako byla. Došlo mi, že to bude znamenat více vrásek, ale naštěstí to beru tak, že vrásky jsou taky krásné. Vlastně symbolicky ukazují, že krása ženy jde do hloubky.
Ale hlavně jsem měla to štěstí, že jsem se ještě před nástupem tohoto období účastnila kruhů stařešinů v Jižní Americe. Na nich se scházejí moudré šamanky a šamani z mnoha různých kmenů. Některá tato setkání jsou i čistě ženská. Nebo se společný kruh může na čas rozdělit na setkání žen a setkání mužů, při kterých ženy probírají čistě ženská témata a muži zase témata mužská.

Žena v přechodu může plakat nad ztraceným mládím, ale také jej může využít jako příležitost pro to, aby se dostala k esenci vlastní moudrosti.
Jaké jsou ty ženy?

Přirozené, spojené s Matkou Zemí. Věk jim přinesl moudrost, klid a jakýsi druh odstupu a velkorysosti. Pro mě to byla veliká inspirace. Díky všem těm ženám se mi do období přechodu vstupovalo mnohem lépe a prožívala jsem ho docela mírně.
Bylo mi jasné, že chci zestárnout jako ony. Místo toho, abych plakala nad ztraceným mládím, se můžu dostávat k esenci vlastní moudrosti. Období přechodu vede ženu k tomu, aby poodstoupila z životního shonu, ale zároveň jí nebere možnost zůstat s životem plně propojená.

Tanec metamorfózy je určen ženám od čtyřiceti let. Mnoho žen se dnes v tomto věku teprve stává matkami. Není předčasné myslet ve čtyřiceti na přechod?

Některé ženy říkají, že ve čtyřiceti ještě nechtějí otevírat bránu do téhle životní fáze – ale ono nejde o to se tam přesouvat, jde o to přestat se tohoto období bát a místo toho se na něj těšit, ale nespěchat tam, zůstat v přítomném okamžiku.
Nicméně ženám, kterým je čtyřicet, ale ještě se chystají mít děti – bych spíš doporučila jiné semináře, tedy ty zaměřené na mateřství a témata s ním spojená.

Má vlastně žena po přechodu vůbec šanci vysvětlit ženě před přechodem, co se bude dít? Je tahle zkušenost sdělitelná?

Jen do určité míry – může jí pomoci vytvořit si určitou představu, která jí pak pomůže se zorientovat. Ale to, co se skutečně dá předat, je omezené. I proto není Tanec metamorfózy určen ženám, kterým by bylo výrazně míň než čtyřicet. Když mi bylo dvacet, nechápala jsem, co se mi snažila říct moje babička, nemohla jsem, chyběly mi zkušenosti. Chápu to až teď, když se blížím k jejímu věku.

Asi ke každému vstupu do nového životního období se pojí nějaký přechodový rituál… Jak je to v případě přechodu?

Přechodový rituál je velmi dobrý způsob završení tohoto období. Konkrétně tomuto se říká korunovace. Je to podobné jako rituál, který se dělá pro dívky, když dostanou první menstruaci, jen v tomto případě s ceremonií čekáme, až žena skutečně obdobím přechodu projde. Teprve pak může rituálně vstoupit do klidného období konstantní moudrosti.

Jak ses dostala k práci lektorky?

Úplně na začátku jsem byla inženýrka vodohospodářka. Ještě tady v Česku jsem vystudovala regulaci toků – asi hlavně proto, že to tak chtěli moji rodiče. Vedle toho jsem ale studovala i zdravotní a pohybovou gymnastiku. Pohybové kurzy jsem vedla už od roku 1986.
Když jsem se pak v roce 1991 přestěhovala do Dánska, kde není moc toků, které by bylo třeba regulovat, už jsem se soustředila hlavně na tělo a pohyb. Zaměření kurzů, které jsem vedla, bylo různé – od snižování hmotnosti, přes cvičení s těhotnými až po pomoc lidem trpícím bolestmi zad. Takové kurzy jsem vedla až do roku 2004. Už dlouho předtím jsem se ale hodně zajímala o komunikaci se zvířaty a práci s energií.

Proč jsi s těmi kurzy skončila?

Přestaly mě naplňovat. Byly dobré, ale už neodpovídaly tomu, kam jsem došla. A tak jsem je ukončila a šla do nejistoty. Už tenkrát jsem věděla, že jednou budu zase učit, vést kurzy a semináře, ale nevěděla jsem, co přesně a jak.
V tomtéž roce jsem šla do Santiaga – bylo to poprvé, co jsem prošla celou poutní stezku – přes tisíc kilometrů – a když jsem byla v cíli, potkala jsem tam cikánku, která mi chtěla věštit z ruky. Vůbec si nepamatuju, co mi tenkrát z té ruky přečetla, ale pamatuju si, že se mě tenkrát zeptala, co bych si přála. Úplně spontánně jsem tenkrát vyhrkla: „Chci vědět, kdo jsem.“
Ona se na mě podívala a řekla: „Budeš čistit, čistit a čistit – ale dojdeš.“ A od té doby se moje cesta k sebepoznání zintenzivnila a zrychlila.

Jak to čištění vypadalo v praxi?

Bylo mi čtyřicet a celý můj život se začal proměňovat. Nejenom práce, ale i partnerství a bydlení. Ukončila jsem vztah se svým dlouholetým partnerem, opustila náš 240metrový byt a odstěhovala se do pronajatých dvanácti čtverečních metrů.
V tom období se mi začaly vracet staré sny, které jsem předtím dala do šuplíku. Vzpomněla jsem si například na to, že jsem chtěla jet do Peru. A tak jsem tam odjela a potkala paqos – šamany z kmene Q‘ero, kteří mě vzali pod „svá křídla“ a pod svou posvátnou horu Ausangate, kde mi předali zasvěcení Hatum Karpay Pana i Lloq´e, tedy jakési „zasvěcení andské kněžky“. Zasvěcovala mě Dona María Apaza z kmene Q’eros, které je dnes 91 let a je stále aktivní a vitální.

Každý člověk se rodí s misí, kterou má v životě splnit – nejen pro svůj dobrý pocit, ale i pro dobro ostatních.
Ty jsi pak navštívila i další země Jižní Ameriky…

Později mě zavolalo Mexiko, a tak jsem odjela i tam. Potkala jsem tam toltéckou rodinu. Pozvali mě, abych u nich bydlela a jeden z bratrů mě pak odvedl na posvátné místo Toltéků, tam mě posadil na oltář a řekl, že otevírá bránu k ochráncům tohoto místa, a mě vyzval, ať jim řeknu, kdo jsem, odkud jsem, co chci, proč to chci a kam jdu… a já si to na tom místě velmi jasně uvědomila.
Můj průvodce mi řekl, že má svolení předat mi část jejich moudrosti, a že já se jí mám nechat inspirovat při tvorbě vlastní cesty. A že tu moudrost mám pak předávat dál.
Pak jsem do Jižní Ameriky letěla ještě mnohokrát. Snad nikdy jsem neměla přesný plán, ale vždycky jsem měla pocit, že se souhrou zvláštních náhod dostávám na správná místa a ke správným lidem. Když jsem pak zase přiletěla do Peru, byla jsem například pozvána do kruhu stařešinů, který se tam zrovna konal.
O rok později jsem byla v takovém kruhu v Kolumbii, kde byli šamani z několika zemí Jižní a Centrální Ameriky. Hostitelským kmenem byl kmen Guambianos Misak. Velmi váženým účastníkem tohoto setkání byl Mamo Mayor Jacinto z kmene Kogi, další stařešinové přijeli z Bolívie, z Ekvádoru, z Guatemaly…

Vypadá to, že se ti daří být ve správný čas na správném místě…

Život mi zkrátka velmi názorně předvádí, že když je člověk zralý a něco opravdu chce – z hloubky své duše – jeho přání se začnou velmi rychle plnit. Potkáváš ty správné lidi, kteří ti pomohou, otevírají se ti ty správné dveře… Splnění takových hlubokých přání přitom nebývá prospěšné jen pro toho, kdo je má. Jihoameričtí stařešinové například věří, že každý člověk se rodí s misí – tedy s jakýmsi úkolem, který má v životě splnit – nejen pro svůj dobrý pocit, ale i pro dobro ostatních. A pokud se naplňování své mise věnuje, získává podporu, která se v praxi projevuje třeba právě jako ty souhry šťastných náhod.

Jaká je tvá mise?

Kolumbijská šamanka Mama Ramona z kmene Arhuaco mi řekla: „Matka Země tě sem zavolala, abys pomáhala ženám na jejich cestě. Ony pak budou moci pomáhat dalším ženám i mužům k probuzení.“ A další šaman, „Mamo mayor“ téhož kmene, mi pak vysvětloval, že ženy jsou s Matkou Zemí přirozeně propojené – a že muži se se Zemí můžou propojit skrze nás.

Podařilo se ti najít odpověď na tu otázku ze Santiaga? Víš už, kdo jsi?

Já jsem já. Michaela. Míša. Cítím se. Žiju. A jsem s tím spokojená. V současné době se cítím dobře, cítím, že jsem tam, kde mám být, ale to neznamená, že by moje práce skončila. Když dojde na tohle téma, vždycky si vzpomenu na slova jednoho moudrého inuitského šamana, ten říkal: „Až budu perfektní, tak budu dva metry pod zemí.“
Já sama jsem se svým perfekcionismem hodně pracovala – on totiž může být hodně zatěžující. A řekla bych, že se mi podařilo dosáhnout uvolnění. Ono to hodně souvisí i s důvěrou v sebe a s důvěrou v chod věcí. Teď cítím větší důvěru, věci teď dělám s větší lehkostí a taky přitom cítím víc radosti a potěšení. A to i v těžších okamžicích života.

Myslíš, že za to můžeš být vděčná i menopauze?

Já tam tu souvislost vnímám. Dnešní západní společnost má sklon menopauzu degradovat. Ale ona ženě skutečně dává šanci porozumět své síle a proniknout do její podstaty. V některých domorodých kulturách se například žena mohla stát šamankou až po menopauze. Věřilo se, že ženy, které už nemenstruují, si ponechávají svou moudrou krev – a díky tomu jsou mocnější a vědomější.

 

Autor článku: Petra Dombrovská

Zdroj: http://magazin.maitrea.cz/prechod-do-veku-moudrosti/

KONTAKT